"Zůstaňte takoví, jací jste", vzkazuje Lucie Kantůrková hradeckým fanouškům.

Jeden z pilířů úspěšné nováčkovské sezóny brankářka Lucie Kantůrková oslavila v těchto dnech své 28. narozeniny. Při této příležitosti jsem Lucii požádal o rozhovor. Lucie přišla do Jindřichova Hradce před sezónou 2007/08 z klubu ZFP Kunovice. Nejen svými zákroky v bráně, ale i hecováním spoluhráček během zápasů, dopomohla týmu TJ Házená Jindřichův Hradec k historickému úspěchu – 4. místu v České republice.

Lucie, mohla by ses nám představit?
Narodila jsem se na Slovensku, ale od malička jsem bydlela v Praze a s hrdostí sobě vlastní se také za Pražáka se vším všudy (i když nás celý zbytek republiky nemá rád... :-) ) považuji. Po základní jazykové škole jsem ke své nelibosti studovala obchodní akademii (chtěla jsem na sportovní gympl, ale naštěstí mi to rodiče rozmluvili). V Praze jsem vystudovala i vysokou školu, Management TV na Univerzitě Karlově a promovala jsem v roce 2004. Mým snem byla ale vždycky žurnalistika, po několika neúspěšných pokusech jsem zvládla přijímací zkoušky v Brně, ale vzhledem k tomu, že jsme se s přítelem předčasně vrátili z moravského angažmá zpět do Čech, tak jsem nedokončila ani první ročník. Letos jsem opět zkoušela štěstí v Praze, vzhledem k práci ale na distančním studiu oboru Mediální studia na Fakultě sociálních věd. Berou tam 8 lidí ze 100, ale já do poslední chvíle věřím, že bych se mezi ně mohla vejít :-) . Vždyť naděje umírá poslední.. 

Jaká byla tvá cesta k házené? V jakém týmu a na jakém postě jsi začínala?
Od sedmi let jsem hrála házenou na největším pražském sídlišti, panelákovém Jižním městě. Bylo to ideální spojení pro moje rodiče, jak se zbavit obou dětí naráz, protože brácha hrál na vedlejším hřišti fotbal (mimochodem stojí taky v brance), takže jsem byla pod neustálým dohledem :-). Mým mateřským oddílem, který mi věnoval veškerou péči, byl HC Háje Praha. Léta zde mi zůstanou v srdíčku a s nadsázkou říkám, že se tam na stará kolena vrátím a zahraji si nejnižší soutěž žen, Pražský přebor. Během prvních let jsem si prošla všechny posty, stejně jako všechny ostatní děti. Nejprve pivot, pak spojka, nakonec brankařka, stabilně jsem začala chytat v ml.dorostenkách. Dnes si říkám, že kdybych nebyla tak tvrdohlavá, mohla jsem se házenou živit. Přeci jen, strčit levorukou hráčku do brány, to se jen tak nevidí, ale trenérům tehdy nic jiného nezbývalo, protože už odmala jsem chtěla vždy přesný opak toho, co chtěli všichni ostatní. Je fakt, že důležitým faktorem pro moje sportování bylo i zdraví a to mi příliš nepřálo. Několik operací kolen přišlo vždy v tu nejnevhodnější dobu. Člověk je úplně na dně, protože opravdu se vám to nikdy „nehodí“. Jeden příklad za všechny:  druhé vážné zranění přišlo v době, kdy jsem měla se Slavií před play-off, s národním týmem před kvalifikací na ME a beach reprezentací před MS. Ale na druhou stranu si máte možnost uvědomit, že sport není to jediné, co je v životě důležité a za to jsem těm svým kolenům vděčná.

Mohla bys popsat svou dosavadní sportovní kariéru, kde všude jsi hrála a co považuješ za svůj největší úspěch?
Tak tohle bude docela na dlouho :-). Můj přechod do žen byl trošku komplikovaný, v 16 jsem dostala nabídku hrát nejvyšší soutěž a tím se mi hodně brzo splnil můj první házenkářský cíl. Mateřský oddíl s tím tenkrát nesouhlasil a já dostala půl roku distanc bez zápasů. Po tomto trestu jsem již mohla hrát, prvním klubem byl US Praha. Ten se po roce sloučil s Tatranem Střešovice. Na tuhle dobu mám krásné vzpomínky i díky trenérům Dlouhému a Šípovi. Díky tomu, že jsem v 17 pravidelně chytala nejvyšší soutěže, dostala jsem nabídku od českého Mistra LR Cosmetic Ostrava. Velké oči, velké plány a já jsem z družstva, kde jsem měla důvěru a odchytala drtivou většinu zápasů odešla daleko na Moravu. Tohle je snad jediné moje rozhodnutí, kterého doopravdy lituji. V Ostravě jsem samozřejmě moc příležitostí nedostávala a to moji kariéru zbrzdilo. Přesto jsem dostala nabídku do nejúspěšnějšího týmu Slavie Praha a vrátila se zpátky domů. Ve Slavii jsem zůstala až do roku 2004, pak jsme s přítelem vyměnili Čechy za Moravu a já začala přípravu v Bohunicích. Po půl roce jsem ale přestoupila do Veselí nad Moravou, se kterým jsem získala další český titul. Po roce a půl jsem se vrátila opět do Čech s tím, že házenou hrát už nechci. Nakonec jsem nedokázala odmítnou pomoci nováčkovi z Kunovic a následně přišel ještě rok v Jindřichově Hradci.

Jak ses dostala do Jindřichova Hradce?
Velice jednoduše, zavolal mi trenér René Kumpán, který mne již dříve trénoval ve Slavii a poté nějaký čas v Bohunicích. Po nepovedené sezóně v Kunovicích, kdy se nepodařilo Interligu zachránit to byla výzva. Skončit sestupem se mi opravdu nechtělo. Ten poslední rok na Moravě byl pro mne šok, deset let jsem hrála jen finále nejvyšší soutěže, prohrávat pak každé utkání, to bylo opravdu hodně těžké…

Post brankáře je v každém sportu specifický. Pro tým je důležité, aby měl v bráně oporu. Přišla jsi do týmu, jehož jádrem byly hráčky odchované v Jindřichově Hradci. Nebylo těžké zapadnout do týmu, který nějaký čas hraje spolu?
Každý začátek je těžký a já jsem si před příchodem říkala, chci to? Chci znova poznávat nové lidi, znova prožít začátek, kdy v týmu nikoho neznáte a nevíte jak vás vezmou? Ale myslím, že po týdnu nebo po dvou bylo vše ok, holky jsou skvělé a nemyslím, že bych měla problém mezi ně zapadnout. Bála jsem se věkového odstupu, ale ani to snad problém nebyl.

Ve fotbale se říká, že penalta se nedá chytit, jen špatně kopnout. Na co myslí brankářka, když proti ní stojí soupeřka na sedmičce? Vzpomínáš na nějaký svůj pěkný zákrok?
Nevím na co jsem myslela dřív, ale teď se snažím uvědomit si, kam hráčka sedmičky většinou střílí. Každý házenkář má svoje stereotypy a ty se projevují i při sedmimetrových hodech. Na sedmičky má super odhad můj přítel, málokdy se v něm mílí a já jen lituji, že nemůže být při mých zápasech. (Přítelem Lucie je Vojtěch Srba - současný trenér extraligového týmu mužů z Litoměřic - pozn. redakce)

Vrátím se k jindřichohradecké házené, jak bys  zhodnotila uplynulou sezónu ze svého úhlu pohledu? Co tě potěšilo, a naopak co bylo pro Tebe zklamáním?
Sezóna byla bezesporu úspěšná, asi málokdo čekal, že se probojujeme mezi čtyři nejlepší české celky interligy. Potěšil mne veliký zájem diváků, kteří nás neúnavně povzbuzovali v základní části. Našla se bohužel i zklamání – tím největším byla určitě naše hra v play-off, to, že jsme nedokázali využít veškerý potenciál, který v hráčkách je a návštěvy na semifinále a zápas o 3.místo. Podpora ze strany fanoušků nám v nich hodně pomohla, protože jak bylo vidět z výsledků v průběhu sezóny, naše postavení v tabulce určily především výhry v domácím prostředí.

Během sezóny si Tě fanoušci v Jindřichově Hradci oblíbili. Mnohé sympatie jsi určitě získala tím, jak se vžiješ do každého zápasu a hecuješ spoluhráčky k lepším výkonům. Hodně oceňované byly také Tvé komentáře zápasů na webových stránkách klubu. Nebála ses vyjádřit svůj názor na diskusním fóru a odpovídala jsi na někdy nepříjemné poznámky fanoušků. Jak jsi vnímala prostředí v JH?
Tohle všechno patří k mojí povaze, otevřenost a tvrdohlavost, na obě vlastnosti jsem již několikrát doplatila. Prostředí v Hradci? Naprostá euforie a skvělá divácká podpora. Pro tohle házenou hraji a tohle mi vhání sílu do žil. Je to ta největší odměna, když vás někdo ocení a bez diváků by mne ten sport nebavil.

Oznámila jsi konec své sportovní činnosti. Nehodláš své rozhodnutí ještě přehodnotit? Třeba brankářka Černá chytá i ve svých 42 letech a odchází z Olomouce do Veselí. Na serveru idnes.cz se objevila informace, že tě oslovila DHC Slavia Praha s prosbou o výpomoc v následující sezóně. Můžeš k tomu něco říci?
Vše se rozhodne tento týden, to bych měla vědět výsledky přijímacích zkoušek i podrobnosti k mojí práci. Pokud vše dopadne tak jak bych chtěla, hrát už nebudu. Je pravda, že mám nabídku ze Slavie, která je určitě zajímavá, neboť by byla skloubením práce a sportu. Je škoda, že přišla o rok později, chtěla jsem kariéru zakončit ve Slavii, kde jsem s „velkou“ házenou začínala a zažila evropské poháry i nejúspěšnější házenkářská léta. Ale vzhledem k okolnostem nepředpokládám, že bych ji akceptovala.

Situace kolem brankářek v Hradci je velmi nejasná. Výsledek jednání o hostování Pavlíny Kuběnové není stále znám. Existuje nějaká možnost, že bys pokračovala v JH?
Nikdy neříkej nikdy, ale ta možnost prakticky neexistuje. Přiznám se, že pokud bych se rozhodla v házené pokračovat, tak s největší pravděpodobností v dresu Slavie Praha. Ale jak jsem řekla v předchozí odpovědi, nečekám, že budu pokračovat. Rok v Hradci byl krásný, ale ohromně náročný. 220tikilometrové dojíždění bylo vyčerpávající, člověk má neustále strach, že se mu cestou něco stane, není to příjemný pocit. Ta vzdálenost byla hodně nepříjemná a byl to jeden z důvodů, proč jsem musela v Hradci skončit.

Máš vystudovaný sportovní management, jaké jsou Tvé další plány v životě?
Všechno se řeší v těchto dnech. Pokud se dohodneme s mým současným zaměstnavatelem, kterým je Český svaz házené, měl by se rozšířit můj pracovní úvazek a plně mne pracovně vytížit. Mělo by to zahrnout veškeré PR svazu, komunikace s médii, házenkářský časopis a další věci. V návaznosti na to by mohla přijít spolupráce s televizí, prostě cokoliv, co by pomohlo házené zvýšit sledovanost a v návaznosti zvýšit popularitu, členskou základnu a přilákat partnery do našeho sportu.

Lucie, chtěla bys něco vzkázat hradeckým fanouškům?
Chtěla bych jim poděkovat a složit velkou poklonu, protože s čistým svědomím říkám, že to co předvedli, to je naprosto nevídaná věc, kterou jsem já nikde nezažila. A nakonec mám na ně jednu prosbu – zůstaňte takoví, jací jste. Podpořte hráčky, protože to potřebují a pomáhá jim to a nečekejte hned zázraky. A nezapomeňte, nebude se vždy dařit, ale pokud budete týmu věřit, určitě vám to vrátí! Děkuji za všechno všem lidem v Hradci a držím vám moc palce.

 Lucie, děkuji za rozhovor, přeji Ti hodně štěstí ve všech oblastech života.

VBK